Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tato kapela je více než zajímavým zjevem. Její tvorba jakoby evokovala ospalou atmosféru v předvečer apokalypsy někde na Sibiři. Chvíle, kdy už jste se smrtí smířeni, a ukládáte se k chladnému spánku, za kterým již nikdy neuvidíte východ slunce. Kdykoliv si jejich poslední desku pustím, tak zívám. Ale není to nudou. Je to plíživým ponurým pocitem, jako ze snové reality, který je na albu „Nizhe“ všudypřítomný. Těžkotonážní kytarové podklady, přes které se valí jednoduchá melodika v kombinaci s dusivou pomalou rytmikou, dotváří obraz neutěšeného tklivého zátiší, plného temných sytých barev, jež vás ukolébává a hypnotizuje.
Výraz kapely dotváří vokál, který mě v mnohých ohledech irituje, ale současnou tvář KYPCK si bez hlubokého, plného, melodického a chraplavého vokálu Erkkiho Seppänena představit nedokážu. Vždy si u něj musím delší dobu zvykat na to, jak teatrálně chvilkami tlačí na pilu, ale bez toho a bez hranatě působící ruštiny v textech by to prostě a jednoduše nebylo ono.
Jestliže debutová deska „Cherno“, zabývající se tématikou druhé světové války, vzbudila u pravověrných příznivců doom metalu jisté pozdvižení, druhá již takovou rozbuškou nebude. Jde v podstatě po stejné cestě jako debut a pouze vybrušuje lesk jednotlivých jeho charakteristických vlastností k dokonalosti. I „Nizhe“ se tematicky zabývá historií matičky Rusi, po hudební stránce však nejde zdaleka posluchačům tak přímo naproti, jako její předchůdce. „Cherno“ nabízelo více hitovek, hrajících již na první signální, „Nizhe“ jde opačným směrem. Je před vás pohozeno jako syrový cár masa z lososa. Najděte si ho sami, sami si ho upravte a teprve pak si pochutnáte. Jeho hledání si však užijete a výsledný chuťový ocas ve vás zůstane mnohem déle, než cokoliv před tím.
Základní hmotu alba „Nizhe“ tvoří řádně nabasovaný doom metal s lehkou příměsí stonerského dřevorubectví. Tady se nehraje na nějaké kudrlinky. KYPCK si to šine kupředu jako buldozer. Velké kovové monstrum se všedrtícími pásy a chladičem krytým orezlou radlicí, které před sebou hrne vše, co mu přijde do cesty. Pravdou je, že jak z kytarové dunící stěny, tak z pěveckých linek občas vyčuhují opravdu hezké melodické nápady, jež KYPCK vždy nechají vyplout v jejich syrové podobě a nikterak je už následně nezušlechťují. Sporé zjemnění obstarávají jen pomalé brnkavé plochy, které dávají nahrávce příchuť lesklých cinkavých rampouchů, vyrůstajících z obrovské a nemilosrdné masy syrového, neprostupného ledu.
Největší síla KYPCK tkví jednoznačně v tom, jakým způsobem je namíchán jejich současný materiál. Naspodkovaný, sludgeově-bahnitý doom metal na pozadí, nad ním melodický a hodně šlachovitý chraplák plný jednoduchého hrubého testosteronu, který přináší ruské texty z neradostných dějin Ruska. Celek má charisma a je na evropské scéně naprosto nezaměnitelný a jedinečný. To, že podobným způsobem hraje i mnoho skupin na východ od Kyjeva, jež se k nám nikdy nepodívají, je věc jiná.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.